Tradice versus aktuální účinné bojové styly

Koryu
Tradiční či starobylé styly bojových umění, vyučované v našich dojo, především Iaido a Aikidó, resp. Aikijujutsu, jsou stále aktuální, pravdivé a krásné.
Styly Koryu jsou komplexní možností, jak studovat jednotlivé techniky, propracovanou taktiku i strategii. Jejich studium je pro zájemce o bojová umění svrchovaně důležité a má významné místo v našich srdcích. Dávají nám možnost dotknout se bojovníků vzdálených hluboko v minulosti a jejich umění.
Koryu je nutno studovat soustavně, dlouhodobě a přijímat bez výhrad techniky i postupy, které se v optice dnešního světa mohou zdát přežitými. Do těchto původních stylů ale není možné nic přidávat, ani je svévolně upravovat. Tato umění jsou tradičně předávána z generace na generaci.

Moderní, nebo syntetické styly boje
Někdy zde označované jako původní, vzhledem k tomu, že autorství systémů neleží někde v mlhavé bojové historii vzdálených samurajských klanů, ale náleží současným, nebo nedávným generacím bojovníků. Jedná se o styly, jakými je Brazilské Jiujitsu rodiny Garcia, Lichtenfeldova KravMaga a podobně.

Tvůrce podobného bojového systému Kodosan o tom říká: "Celý život, skoro kam až má paměť sahá, někdy k roku 1964, se učím, jsem jimi nadsen, cvičím a studuji bojová umění. Nejprve Jiu Jitsu a box, která mne učil můj otec Josef Madl. Poté Judo, pod vedením senseiů Kasika – V. Lorenze a S. Čerešarova. Později jsem s nimi a jinými učiteli cvičil Goshinjitsu, Aikijujutsu, Jiu Jitsu, Aikidó, Shorinji Kempó či Hapkidó, Hum Ki Dao, Kashima Shinto Ryu, Nakamura Ryu, Toyama Ryu, EishinRyu a střelbu. Neuvádím žádné umění, které bych nestudoval alespoň jeden rok svého života. Některá z nich studuji více než čtyřicet let, jiná pouze dvacet pět, další jen dvacet let, a ta nejnovější, například Eishin ryu, teprve deset roků. Nehovořím o sporadickém cvičení jednou týdně, ale v některých případech o cvičení třikrát – čtyřikrát týdně po třech až pěti hodinách. Budó, která dodnes cvičím, praktikuji minimálně dvě hodiny dvakrát týdně.

Abych vyzkoušel, jak věci fungují, otestoval jsem řadu technik v praxi. Jak je asi obecně v širším povědomí mých známých, dvanáct roků jsem se zabýval aktivním bodyguardingem, ochrannou osob a majetku na volné noze. Nachodil, naseděl, najezdil a nalétal jsem s klienty tisíce kilometrů. Absolvoval s nimi stovky akcí, návštěv, jednání, procházek a jiných eventualit. Asistoval známým umělcům, méně známým podnikatelům a soukromým subjektům. V některých případech šlo o pouhou rutinu, v jiných jsem musel klientům “ze zad sundat” velmi nepříjemné chlapíky, mnohdy ozbrojené nejen zbraní, ale i různými druhy služebních průkazů, kterými se začali ohánět ve chvíli, kdy byli přichyceni při nějakém, se zákonem značně kolidujícím jednání. Vyzkoušel jsem v praxi desítky technik střetného boje, proti neozbrojeným i ozbrojeným útočníkům. Tato doba je naštěstí či s kapkou nostalgie Bohužel, pryč. Zkušenosti tehdy nasbírané jsou však k nezaplacení.

Abych to vyjádřil jasně: Tradiční bojová umění cvičím celý život, mám k nim hluboký respekt a společně s mnoha jejich zastánci nemám rád jejich modifikování. Když začnou padat facky, rány, létat stoly, nože, nebo dokonce kulky, náhle všechny teorie mírně blednou a zůstává jen holá pravda. A ta je mnohdy jiná, než bychom si jako milovníci tradičních stylů, předepsaných postupů a romantických příběhů přáli. Náhle se věci dějí jinak, než bychom si přáli k bezvadné aplikaci technik. Je potřeba improvizovat, pohybovat se od soupeře k soupeři, a tak se může stát, že mezi kopy padají údery různými improvizovanými zbraněmi, jste nuceni střídat techniky znehybnění a pák, s technikami úderů, poutání, mezi tím odrážení ozbrojeného útoku, musíte třeba kousek utéci a nalézt úkryt a z něj obnovit boj.

Prostě použijete co právě potřebujete, a co je v dané situaci, vnitřně nasnadě. Nakonec vyhrává bojovníkovo srdce, nikoliv styl. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomil, že pokud chci vychovat pár lidí, s nimiž budu chtít v pohodě a jistotě provozovat činnost bodyguardů, musím je, v poměrně krátkém časovém úseku, vycvičit tak, abych se ně mohl spolehnout. Přemýšlel jsem, jaké bojové umění, z těch, která jsem poznal, by bylo nejúčinnější, ale vždy jsem narazil v každém stylu na v současné době nepoužitelné techniky, nebo na anachronismy, dnes překonané.

Na techniky a jejich části, které fungují teprve po dohodě se soupeřem, nebo vyloženě na nepravdivé a nefunkční detaily. Obrátil jsem se tedy k tomu, co z toho všeho co znám funguje, vybral funkční bojové techniky, pak jejich počet notně proškrtal, protože výcvik bojovníka nevyžaduje příliš rozsáhlý rejstřík technik, ba dokonce, množství je spíše na škodu, a spojil je s funkčním pohybovým vzorem. Tento styl jsem nazval mně blízkým označením, Kodosanova bojová (pěstní) metoda, neboli Kodo Kempo."